Historie

DĚJINY ADVENTISTICKÉHO TEOLOGICKÉHO VZDĚLÁVÁNÍ V ČESKO-SLOVENSKÉ UNII

Teologické vzdělávání na území Česko-slovenské unie má zase sebou už téměř stoletou historii. Historii, která je naprosto jedinečná, a nemá ve světě obdobu. Zatímco církevní škola v německém Friedensau funguje bez přestání už skoro 120 let, a škola ve francouzském Collonges-sous-Salève téměř 100 let, na našem území se za stejné období vystřídalo už 10 různých vzdělávacích institucí. Důvody byly často dány politickou, bezpečnostní, ale i ekonomickou situací v našich zemích. Stručný pohled na tyto dějiny může být i dnes povzbuzením a potvrzením skutečnosti, že Bůh si své dílo vedl a stále vede i po klikatých cestách, kterými církev prochází.

1. MISIJNÍ ŠKOLA V PRAZE (1920-1923)

V listopadu roku 1920 byla otevřena historicky první škola určená pro přípravu českých a slovenských kazatelů. Ředitelem této „Misijní školy“ se stal Michael H. Wentland, kazatel německého původu, který ale vyrůstal v USA, kde získal i teologické vzdělání. Škola neměla vlastní budovu, proto se v prvním roce studenti scházeli v soukromém bytě Marie Seidlerové, biblické pracovnice z Prahy. Až později se podařilo pronajmout učebnu v budově školy Urania, v ulici Ve smečkách.
Škola měla pouze dva vyučující, a to ředitele M. H. Wentlanda a Josefa Šimona (syna prvního českého adventisty). Ten sice neměl formální teologické vzdělání, ale díky svým hlubokým znalostem Bible býval označován za „chodící konkordanci“.
V průběhu pouhých tří let existence této školy v ní studovalo 11 studentů, z toho tři ženy. Jejich jména dnes známe jen díky popisu na dochované staré fotografii: Š. Kupčík, J. Oborný, J. Slanina, K. Mokrý, M. Adamová, P. Raška, J. Pravda, F. Prauschke, V. Čižmár, M. Kmetty-Benyovská a sestra Kováczová. Devět z nich pak působilo v kazatelské službě, ale i ostatní byli v církvi velmi aktivní.

2. MISIJNÍ ÚSTAV V LODĚNICÍCH (1925-1934)

Po ukončení kazatelského kurzu první „Misijní školy v Praze“ se představitelé církve další dva roky věnovali intenzivní přípravě na vybudování nové školy. Ta byla otevřena 3. října roku 1925 v renovovaném zámečku v Loděnicích u Berouna. Její název „Misijní ústav“ nebyl vůbec přehnaný, protože měla ambice stát se centrem výchovy budoucích misionářů ze všech slovanských zemích. A skutečně zde během devíti let studovali více než sto studentů nejen z Československa, ale i z Jugoslávie (Srbska, Černé Hory), Bulharska či Ruska. Byla zde zřízena dokonce i třída pro německy mluvící studenty, s výukou v němčině.
Po celou dobu stál v čele této instituce již zmiňovaný Josef Šimon, jehož snem bylo propojit teoretické studium s křesťanskou praxí a zřídit v areálu školy také sanatorium. Tohoto cíle se sice nepodařilo dosáhnout, ale v rámci školy později fungovala alespoň ozdravovna pro děti ze sociálně slabších rodin. Ředitel Šimon ve svém nadšení dokázal při své náročné práci ještě vystudovat medicínu, a po druhé světové válce dokonce působil jako praktický lékař v Kostomlatech u Nymburka.
Mezi známé absolventy této školy patřili např. T. J. Zigmund (později ředitel dalšího adventistického semináře), A. Pražan, R. Frauenberger, A. Žurek, A. Kubečka, J. Richter, D. Krynský, E. Moldřík, A. Strala, J. Marcolla, K. Hurta, nebo J. Kutý. Ženy tvořili téměř polovinu ze všech studentů! Některé z nich pak v manželství spolupracovali se svými manžely v kazatelské služba, jiné pracovaly jako samostatné biblické pracovnice.
Uzavření této vzdělávací instituce bylo do velké míry důsledkem ekonomické krize. Přes všechnu snahu o snížení nákladů na provoz byla činnost semináře v roce 1934 ukončena, a areál byl o dva roky později prodán.

3. „MĚSÍČNÍ SEMINÁŘ“ (1938)

Ani po uzavření školy v Loděnicích nechtěla československá církev rezignovat na další duchovenské vzdělávání. Proto pověřila br. Frauenbergera (absolventa Misijního ústavu) zorganizováním dalšího menšího kurzu pro zájemce. V září roku 1938 tedy pod jeho vedením začalo v Praze studovat 18 mladých lidí. Z důvodů blížící se války a všeobecné mobilizace však musel být kurz asi po měsíci ukončen. Přesto si však někteří ze studentů později vzdělání ještě doplnili a stali se kazateli (např. F. Bureš, G. Lovaš, O. Drápal nebo J. Loder).

4. ŠKOLA BIBLICKÝCH NAUK (1946-1950)

Po skončení Druhé světové války (1945) začala církev hledat možnosti otevření nové školy. Jednání byla úspěšná, a tak bylo možné v říjnu roku 1946 otevřít v Praze školu nesoucí označení „Škola biblických nauk“ (později „Biblický seminář“), jejímž ředitelem byl jmenován Tobiáš J. Zigmund. Šlo o první adventistickou školu, která byla oficiálně uznána Československým státem, přičemž studium bylo zakončeno maturitou.
V počátcích škola fungovala ve stísněných prostorách sboru Praha-Vinohrady. Část studentů zde byla i ubytována, zatímco ostatní přechodně přespávali v turistické ubytovně na Havlíčkově náměstí. Teprve později se škola přesunula do vlastních prostor v Krči, kde byl vybudován, z velké části svépomocí, areál školy.
Do výuky byli povoláni noví učitelé, kteří své studenty výrazně ovlivnili (T. Zigmund, A. Štefanec, K. Špinar, V. Voráč, E. Gazda nebo E. Doubravská). V rámci zvýšení úrovně vzdělání je zde poprvé vyučována i biblická řečtina a základy latiny. Kromě toho je kvůli maturitě zařazena i výuka jazyka českého, slovenského, ruského a anglického.
Během čtyř let na této škole studovalo téměř 100 studentů. Kvůli politicky vynucenému uzavření školy v roce 1950 však mohla pouze jediná třída projít kompletním kurzem. Šlo o výraznou skupinu, která ovlivnila další fungování československé církve: A. Bárta, J. Bielik, M. Bláha, B. Brož, J. Dobrota, M. Hroboň, K. Kantor, J. Klvánek, V. Kohút, B. Konečný, J. Kováčik, V. Kořenský, J. Kubičík, M. Majer, S. Martasek, T. Nechuta, V. Oháňka, J. Ondrušek, O. Sládek, O. Strnad, A. Šlosárek, Ľ. Turcer, J. Váhala a M. Šustek.

5. DÁLKOVÝ VZDĚLÁVACÍ KURZ (1962-1967)

V období, kdy byla činnost církve státem zakázána, nebylo možné budoucí kazatele oficiálně vzdělávat. Nakonec se podařilo v září roku 1962 zorganizovat malý „polo-tajný“ seminář pod vedením Václava Voráče, v němž se na kazatelskou práci připravovalo nejprve šest mladých mužů. V květnu roku 1963 se nakonec tento vzdělávací kurz dočkal povolení od Ministerstva školství, což ovšem znamenalo i přísný dohled ze strany státu. Nešlo však o tradiční školu, ale o kurz postavený na občasných konzultacích, čemuž se musely přizpůsobit i osnovy.
I za těchto nelehkých okolností ale nakonec kurzem prošlo 12 studentů: J. Nikerle, P. Nikerle, V. Těthal, J. Vyhnálek, J. Cihlář, J. Doubravský, P. Horňák, Š. Horňák, J. Mesaček, R. Žůrek a A. Frauenberger. Silné politické napětí té doby, které cítili i studenti, se nakonec promítlo i do toho, že tři z absolventů v krátké době opustili Československo. A. Frauenberger emigroval do Německa (1967), a o rok později (1968) odešli J. Vyhnálek a J. Mesaček do Švýcarska, kde se zapojili do kazatelské služby.

6. BIBLICKÝ SEMINÁŘ V PRAZE A VOJKOVICÍCH (1968-1973)

Nové politické podmínky umožnily v roce 1968, znovu zahájit (po 18 letech) oficiálně řádné vzdělávání budoucích kazatelů. Nový „Biblický seminář“, jehož ředitelem se stal Miloslav Šustek, působil paralelně na dvou místech: řádné denní studium probíhalo v Praze-Krči, zatímco konzultace dálkových studentů se konaly na Severní Moravě, ve Vojkovicích.
V této době se také podařilo navázat dobré kontakty (osobní i profesionální) s adventistickými fakultami ve Francii, Anglii, Německu i USA, jejichž profesoři přijížděli přednášet v rámci intenzivních kurzů.
Žel, že historie se opakovala, a po pěti letech byla církev nucena, na nátlak ze strany státní moci, v roce 1973 tuto instituci opět zavřít. Ale i za tuto krátkou dobu prošlo denním studiem 17 studentů, a dálkovým 27, z nichž většina vstoupila do kazatelské služby. Tato výrazná a silná skupina kazatelů pak působila v československých sborech po několik dalších desetiletí.

7. ILEGÁLNÍ SBOROVÉ KURZY (1974-1981)

Ani nutnost uzavřít oficiální školu však neuhasila touhu členů církve po hlubším biblickém vzdělání. Miloslav Šustek tedy pružně zareagoval na žádost mladých lidí na Severní Moravě, a v říjnu roku 1974 pomohl zorganizovat první neoficiální (v podstatě ilegální) studijní setkání ve sboru v Třinci. Tento „sborový model“ byl pak inspirací i pro další, a podobná setkávání se později začala konat i v Liberci, Praze, Ostravě, Vsetíně, Olomouci a Holešově.
V rámci Třineckého semináře se nakonec v průběhu sedmi let sešli studenti na 70 nedělních konzultacích (k nimž lze přičíst i 16 společných sobot). S organizací a výukou pomáhali Miloslavu Šustkovi i kazatelé a starší okolních sborů (K. Kantor, V. Těthal, J. Loder, K. Chlebek). Později se přidávají i R. Duda, K. Špinar, V. Krynský, A. Šlosárek či E. Duda. Velkou posilou učitelského sboru pak byla generace mladých absolventů předchozího semináře: K. Nowak, J. Moskala, J. Šlosárek, K. Strouhal a P. Šustková.
Celkem těmito kurzy prošlo úctyhodných 130 studentů. Přestože nešlo výslovně o profesionální „teologické studium“ (zaměření bylo na laické členy sborů), asi desítka absolventů nakonec přeci jen vstoupila do kazatelské služby.

8. PŘÍPRAVNÝ TEOLOGICKÝ KURZ V HOLEŠOVĚ (1981-1989)

V roce 1980 se pokusili představitelé církve požádat stát opět o oficiální povolení ke vzdělávání duchovenských pracovníků, což bylo nakonec od roku 1981 umožněno. Znovu šlo o dálkové studium s měsíčními konzultacemi, které s konaly tentokrát ve sboru Holešov. Organizací byl opět pověřen Miloslav Šustek, kterého po jeho odchodu do důchodu (1983) nahradil Alois Bárta. Původně mělo jít o dvouleté studium, které bylo ale nakonec upraveno na čtyři roky. V průběhu osmi let tak tímto kurzem prošly dvě třídy studentů.
V principu šlo o podobný typ vzdělávání, jaký probíhal dříve v Třinci, nicméně tentokrát už šlo o legální povolené studium. Jeho dálková forma byla východiskem z nouze, ale přesto přinesla své ovoce, a to i v podobě řady nových kazatelů.

9. TEOLOGICKÝ SEMINÁŘ (1990-2016)

Zcela nové dějiny vzdělávání se začínají psát po zásadní politické změně roku 1989. Ve svém plánu na léta 1990-1995 si církev okamžitě vytýčila jako prioritu zřízení Teologického semináře, který by po dlouhých letech opět nabídnul denní studium (spolu s dálkovou variantou). Ten byl otevřen 15. října 1990, a jeho ředitelem se stal Jiří Moskala. V počátečním období bylo obtížné najít vhodné místo, proto se studenti scházeli nejprve v pražské modlitebně na Smíchově, a poté v pronajatých prostorách v Klínci.
V roce 1993 se stal novým ředitelem Miloslav Žalud, pod jehož vedením přesídlil o rok později seminář do posázavských Zlenic. Během dalších měsíců hledání se ale podařilo najít vhodnější areál, který církev mohla zakoupit, a proto se škola na jaře roku 1995 definitivně přestěhovala do Sázavy. V následujících letech se v čele semináře vystřídají ještě další tři ředitelé: Luděk Svrček, Josef Slowík a Roman Mach. V průběhu činnosti školy se postupně podařilo získat českou akreditaci na úrovni „Vyšší odborné školy“, a v rámci světové církve akreditaci pro program bakalářského studia. Z důvodů stále se snižujícího zájmu studentů o denní studium (zájem o dálkovou formu je trvalé poměrně vysoký) se ale nakonec církev v roce 2015 rozhodla, po dlouhém váhání a hledání, školu ve stávající podobě od roku 2016 uzavřít.

10. ADVENTISTICKÝ TEOLOGICKÝ INSTITUT (2016-)

Dlouhodobě se snižující zájem o denní formu studia přivedl Česko-slovenskou unii Církve advenstistů s.d. k přehodnocení přístupu ke vzdělávání a k transformaci školy do podoby "Adventistického teologického institutu" (ATI). Přípravu nového programu, který by měl podobu výhradně "kombinovaného studia", dostal na starost Marek Harastej, který byl posléze také jmenován ředitelem institutu. Přestože ATI již nemá podle českého právního řádu oficiální statut školy, je stále součástí mezinárodní sítě adventistických vzdělávacích institucí. Na počátku roku 2017 uznala Adventistická akreditační komise nově vytvořený institut jako nástupce Teologického semináře a udělila mu akreditaci pro bakalářské studium (B.Th.) na další čtyři roky (tedy do konce roku 2020). Do nového programu nastoupilo zhruba 30 studentů, kteří se již druhým rokem schází k pravidelným měsíčním konzultacím a intenzivním kurzům v původním areálu školy na Sázavě. Otevření nového studijního běhu je naplánováno na léto roku 2018.