Při studiu teologie je šichta velmi náročná, protože student stále sedí. Připomíná to středověkou výuku, kdy J. A. Komenský tvrdil, že student musí mít mozek ze rtuti, zadek ocelový a měšec zlatý. Jen měšec zlatý potěžkává pokladník na Unii a ne student. Každá vycházka a jakýkoliv pohyb je tedy cenný. Když skončí sobota, je večer příležitostí k navštívení tělocvičny. Florbal a volejbal je obvyklý program.
Tak tomu bylo i při poslední konzultaci. Vyrazili jsme si protáhnout naše těla a chystali jsme síť na volejbalový turnaj. V horním okraji sítě je po celé délce dutina, kterou prochází kovové napínací lanko s očkem pro uchycení ke sloupku. V rychlosti jsme tedy zahákli síť na sloupky, abychom využili čas určený ke sportu na maximum, a začali jsme ji přes kladku napínat. Ale jak se říká: „Práce kvapná, málo platná“. Naše snažení mělo přesně opačný efekt. Točili jsme klikou rychlostí blesku, aby napnutí sítě proběhlo co nejrychleji. Stalo se však něco nečekaného – prostě pravý opak, síť se začala propadat. Protože jsme nebyli důslední a na jedné straně hřiště jsme síť špatně upevnili ke sloupku, naše napínání skončilo vytrhnutím lanka a místo hry nás čekala nekonečná mravenčí práce – nasoukat lanko zpět do horního okraje sítě, aby držela tvar.
Nakonec jsme si vzpomněli, jak se kdysi navlékala guma do tepláků, a stejným způsobem jsme postupně posouvali lanko dutinou až k prvnímu sloupu, kde jsme ho správně zachytili. Celá oprava nám zabrala asi půl hodiny, a tak se ukázalo, jak je rčení o uspěchané práci pravdivé. Sice jsme tím ztratili spoustu času, ale také jsme si u této činnosti užili mnoho legrace. Jen prsty nás z navlékání bolely ještě dlouho…
Celá situace mi připomněla proroka Izajáše, který oznamuje, že Hospodin je syt všech viditelných obětí i že nesnáší shromáždění, kde je zlo, ale vyzdvihuje právo, kdy bude kárán násilník a bude se pomáhat sirotkům a vdovám. (Iz. 1,11-17) Bůh chce pevný základ. Síť může vypadat hezky, je bílá a čistá, ale nic neudrží. To, co je vidět, nemůže nahradit to pevné a skryté. Třeba připravená shromáždění, bohoslužebné aktivity, pěkné oblečení, to je vidět, ale není to základ křesťanského života. Samozřejmě jsou potřebná společná shromáždění a k tomu odpovídá i vhodný oděv, ale jiné impulsy jsou potřebnější k růstu křesťanského společenství. Učíme se vnímat, že někdo chybí, že je někdo zamlklý. Nasloucháme mu, odvezeme jej, darujeme něco, navštívíme jej? Kdysi jsem jako student byl od spolubratra tázán: „Je ti zima?“. A daroval mi kabát. Jiný mně podal tašku jídla nebo peníze (mimochodem, nikdy jsem si o tyto potřeby sám neříkal). Ale to jsou vzpomínky příliš zastaralé, protože často v naší kultuře nebudeme dávat oblečení a jídlo. Ale v naší konkrétní situaci, když je třeba někdo nemocen a my známe dobrého doktora nebo když shání práci a my máme určité kontakty, abychom pomohli, či řeší bydlení a my víme, kde je možnost, nebo manželé prožívají problémy a my je můžeme pozvat k sobě nebo jim pohlídat děti – to je starat se o to pevné, základní, ne o obal, který je dobře vidět. Vzpomínám, jak jsem při volejbalu točil klikou, napínal síť a ta byla stále volná, tak jsem ve svém úsilí přidal. Kolikrát jsem v životě točil klikou křesťanských aktivit, ale základ nebyl dobře zachycen. Na první pohled tak mohu být snaživým křesťanem. Nehleďme na nataženou čistou síť, která slibuje dobrý zápas, protože při zátěži vystřízlivíme a budeme trpělivě vracet do osobního života ten základ, Spasitele Ježíše Krista.
Aleš Zástěra
