S manželem patříme do generace, která již má něco za sebou. Naše rozhodnutí jít v tomto věku studovat by mohlo zavánět krizí středního věku či bilancováním, přehodnocováním priorit nebo dokonce hledáním ztraceného mládí, my v tom ovšem vidíme vedení z nejvyšší centrály.
Až na střední škole jsem pochopila, že vzdělání se člověku v životě opravdu hodí. Na základce mi to tolik nedocházelo, protože jsem jako „učitelské dítě“ sice k tomu byla vedena, ale potřebovala jsem se bouřit a vymezit, jak v tom věku bývá běžné :-). I když jsem to skoro vždy nakonec dotáhla k vyznamenání, známky jsem často zachraňovala až na poslední chvíli. Na střední už jsem byla vzorný student a pak přišla první práce v oboru a za několik let rodičovská dovolená.
Když jsem byla doma s dětmi, došlo mi, že můj obor v našem regionu ztrácí uplatnění, a že se asi nebudu mít jednou kam vrátit. A tak jsem začala dálkově studovat obor další, lépe uplatnitelný. Bylo to pro mě příjemné zpestření a změna, manžel a prarodiče velmi ochotně hlídali děti, když jsem bývala ve škole. Po mém osmiletém studiu VOŠ a VŠ už ale manžel prohlásil, že je na čase přestat a dále mi studovat zakázal. Je to velmi laskavý člověk, ale prohlásil, že už má dost mého učení, po nocích psaní seminárek, stresu před zkouškami atd… A že nechápe, jak mě to může vůbec bavit, on sám prohlásil hned po maturitě, že už do žádné školy nikdy nepůjde…
Já jsem ovšem pokukovala ještě po další škole – ATI. Velmi mě lákalo studium na této škole a líbilo by se mi, kdybychom ji mohli studovat s manželem oba. A tak jsem na manžela mírně a laskavě působila, připomínala jeho radost a nadšení ze studia Bible, možnost rozšíření pohledů, nové inspirace… Manžel se úspěšně bránil, operoval svým „pomaturitním závazkem“ a našim „pokročilým věkem“ atd. Ale potkal se pak nezávisle po sobě a „náhodou“ s několika dalšími lidmi, kteří pěli na ATI chválu, a tak o tom začal uvažovat také a modlit se o to. A Pán Bůh má opravdu smysl pro humor, protože byl nakonec přihlášený ještě dříve, než já sama. Zrovna v době, kdy se otevíralo a probíhalo přihlašování na ATI, jsem procházela těžším obdobím. Někteří lidé v církvi mě hluboce zklamali a cítila jsem velkou frustraci, takže myšlenky na studium šly úplně stranou. Přihlášku jsem nakonec poslala asi půl hodiny před uzávěrkou – na naléhání mého muže. No, nemá Pán Bůh smysl pro humor?
Také naše cesta na přijímací zkoušky do Brna byla spojena s dobrodružstvím. Vyjeli jsme ráno z naší obce (okres F-M) s dostatečným předstihem, abychom nepřišli pozdě. Jela s námi ještě babička a dva náctiletí potomci, jelikož máme v Brně přízeň- manželova bratra, tak ho jeli navštívit. Chtěli jsme je tam před přijímačkami vysadit a poté zase vyzvednout. Jenže, když jsme projížděli Přerovem, tak právě na světelné křižovatce u Alberta auto vypovědělo službu. Stihli jsme tak akorát zahnout z křižovatky a dojet na parkoviště a pak už jen dotlačit auto na nejbližší parkovací místo. Co teď? Ještě že máme v mnoha městech bratry a sestry, a tak manžel zatelefonoval jednomu milému bratru z přerovského sboru, se kterým se znal z Pathfinderu a ten velmi laskavě přijel a nabídl se, že nám půjčí své auto. Jen zrovna ten den stavěli tábořiště a potřeboval se ještě dostat do Olomouce. A tak nás všechny nabral (bylo nás 5 :-), takže jsme překročili kapacitu) a jelo se nejprve do Olomouce, tam si on vystoupil a my jeho autem hurá zpět na Brno. Samozřejmě jsme na přijímačky přišli pozdě a ještě s babičkou a dvěma znuděnými teenagery v závěsu. Ale na ATI nás vzali!!!
A nyní se pokoušíme zvládat studium. Na ATI nás to moc baví, jsou tady milí učitelé a fajn spolužáci. Dozvídáme se nové zajímavé věci a souvislosti. Víkend na ATI je vlastně pro nás i formou jistého odpočinku a odreagování se od běžných úkolů a povinností. A rovněž naši mladí dospělí potomci doma jsou nadšení, že mají na pár dnů dům pro sebe a své přátele :-).
Věříme, že Pán Bůh vede naše životy a vše přináší v pravý čas a na pravém místě. Jako jeden z mnoha příkladů to vidíme i v příběhu s přijímacími zkouškami – naše porouchané auto totiž zůstalo stát přímo vedle bydliště přerovského kazatele, kterého jsme znali z jeho dřívějšího působení v našem sboru. Ten nám pak pomohl zajistit i opravu auta. A tak jsem si mohla znovu uvědomit, že i když jsou v církvi lidé, kteří nás zklamou a zraní, tak je tam i plno těch, kteří pomohou, podpoří a povzbudí a nebo vám i půjčí své auto :-).
Boží vedení bývá někdy nečekané, ale vždy dobré. I cesty, které jsme si sami nenaplánovali, nebo je plánovali jinak, nám zpětně dávají hluboký smysl.
Petra Hudziecová
