Tak, jako již poněkolikáté, jsme i při lednových konzultacích v sobotu vyjížděli s lehkou nejistotou sloužit do neznámého prostředí. Netušili jsme, jaké bude přijetí ani kde jsou hranice humoru – jestli si budeme moci dovolit zavtipkovat. Ředitel ATI Marek Harastej, který měl k lidem promlouvat z Božího slova, navíc přemýšlel, zda mu vůbec budou rozumět.
Hned po příchodu do budovy nás zaskočil vestibul s barem a nabídkou „Na čepu: Budvar 11° hořký ležák nebo Polepšovna ducha“. Problesklo mám hlavou: „Jiný kraj, jiný mrav. Asi to mají ti sobotáři na východě jinak…“ S lehkým úsměvem jsme pokračovali do sálu.
Tam nás upoutala monumentální kazatelna připomínající příď lodi. Vedly na ni schody a její vrchol byl dobré dva metry nad sálem. Okamžitě jsme se podívali na bratra kazatele: „Tak Marku, teď budeš kázat pěkně ze shora!“ Ten jen se zaraženým výrazem zakýval hlavou: „Ne, ne…“
Postupně do sálu přicházeli ukrajinští bratři a sestry. Zdravili jsme se každý trochu po svém, jazyková bariéra byla znát, ale úsměv je mezinárodní řeč.
Bohoslužba začala překvapivě – uváděla ji dívka, které mohlo být sotva patnáct let. Následovaly krásné moderní ukrajinské písně s videoprojekcí. Mile nás překvapilo, že repertoár nebyl tvořen pouze tradičními „sionkami“, jak bychom možná čekali vzhledem k představě konzervativnější východní církevní kultury.
Sobotní školu jsme si vytvořili po vlastní linii v naší malé skupince, abychom alespoň částečně rozuměli probíranému tématu. Během přestávky jsme se dozvěděli, že se nacházíme v pronajatém sále Farního sboru Českobratrské církve evangelické, kde také sídlí komunitní centrum – a ranní překvapení s barem tak dostalo své logické vysvětlení.
Po přestávce jsme se jako seminární skupina sešli vzadu za kazatelnou, abychom doladili průběh další části bohoslužby. Připravili jsme si píseň jako malé zpestření pro místní společenství. Marek se ještě ujistil u vedoucího sboru, zda mu budou rozumět. Odpověď zněla s lehkým úsměvem: „Budou muset.“
Znovu nás překvapilo, že celé vedení bohoslužby měli na starosti mladí lidé a děti. Upřímně – mám velkou radost, když vidím mladou generaci aktivně zapojenou do služby. Je to něco, o co se dlouhodobě snažím i ve své práci s Mission Camp týmem. Když mladí dostanou prostor, sbor žije.
Na začátku hlavní části jsme byli jako návštěva pozváni dopředu před kazatelnu. Místní bratři a sestry nás obklopili a modlili se za nás. Bylo to silné, autentické a velmi dojemné.
Poté zazněla naše píseň a následovalo kázání br. Harasteje. S radostí také oznámil místnímu společenství otevření nového ročníku i zkráceného dvouletého studia na ATI a podpořil bratry a sestry v případném rozhodnutí pro studium. V průběhu kázání nás všechny osobně představil a sdílel příběh ze svého života a rodiny, propojený s Ruskem a Ukrajinou. Bylo cítit, že mluví ze srdce.
Po skončení jsem měl pocit, že ledy definitivně roztály. Vděčnost byla oboustranná. Oni byli rádi za naši návštěvu – a my za jejich přijetí.
Velmi se mi líbila uvolněná atmosféra, otevřenost a způsob, jakým přemýšlejí o víře. Je vidět, že když se zapojí mladá generace, prospívá to celému společenství. Sbor pak není tolik svázán minulostí ani mentalitou, která může být někdy poznamenaná těžkými zkušenostmi a historickým politickým systémem starší generace.
Odjížděli jsme povzbuzeni a s vědomím, že Boží rodina je skutečně širší, pestřejší a živější, než si někdy dokážeme představit.
Honza Smutný
