Když se mění studijní plán: co nového přináší Adventistická teologie?

Schválení nového studijního programu na první pohled asi nepatří k událostem, které by vzbuzovaly velký zájem. Studijní plán tvoří tabulky plné názvů předmětů, hodin, kreditů, zkoušek a zkratek. Ke každému předmětu patří sylabus, cíle, obsah výuky, literatura a způsob hodnocení. A někdy není úplně jednoduché se v tom všem vyznat ani studentům a učitelům.

Přesto bychom se chtěli u nově schváleného bakalářského programu Adventistická teologie na chvíli zastavit. Změna studijního plánu totiž není jen administrativní záležitostí. Do určité míry vypovídá o tom, jak si představujeme teologické vzdělávání a pro jakou službu chceme naše studenty připravovat.

Teologie není uzavřený systém, u kterého stačí jednou nalézt ideální seznam předmětů a ten potom několik desetiletí opakovat. Bible se samozřejmě nemění a základní křesťanské poselství také ne. Mění se ale svět, ve kterém toto poselství zvěstujeme. Proměňuje se společnost, způsob komunikace, podoba církve i otázky, se kterými lidé za kazatelem přicházejí. A dobré teologické vzdělávání se proto musí stále znovu ptát, jak připravit člověka, který bude schopen věrně zacházet s biblickým textem a zároveň rozumět době, do níž je poslán.

Jedním z důvodů úpravy programu bylo jeho větší sladění s evropským adventistickým teologickým kurikulem. Smyslem tohoto procesu je, aby vzdělávání na jednotlivých adventistických školách v Evropě bylo lépe vzájemně porovnatelné. Student, který absolvuje bakalářské studium na jedné škole, by měl mít dobré předpoklady pokračovat v navazujícím magisterském studiu na jiné adventistické univerzitě.

Nejde ale jen o mezinárodní srovnatelnost. Při přípravě nového programu jsme se ptali také na to, co chceme jako adventistická škola zdůraznit a co podle nás potřebují budoucí kazatelé, kaplani a další pracovníci církve právě dnes.

Některé předměty proto změnily svůj název, jiné dostaly více či méně prostoru. Vedle toho se však v programu objevila také témata, která jsme dosud jako samostatné předměty nevyučovali.

Jednou z novinek je předmět Filosofie adventistické výchovy. Může se zdát zvláštní, proč by měl budoucí kazatel studovat filozofii vzdělávání. Přesto jde o otázku, která sahá k samotné podstatě toho, proč jako církev vůbec provozujeme školy.

Adventistická filozofie vzdělávání nechápe člověka pouze jako „hlavu“, do které je třeba dostat dostatečné množství vědomostí. Je takzvaně holistická. Chce rozvíjet celého člověka – jeho intelekt, spiritualitu, tělesnou a emocionální stránku, vztahy, schopnost služby i charakter. Jejím konečným cílem není jen vzdělanější člověk, ale člověk proměňovaný k Božímu obrazu, který své schopnosti používá ve službě druhým. Chceme tedy, aby studenti nerozuměli pouze jednotlivým teologickým disciplínám, ale také tomu, proč je vzděláváme právě tímto způsobem – a aby podobný pohled dokázali později přenášet do své práce s dětmi, mládeží, sborem i jednotlivými lidmi.

Výraznější změnou prošla také oblast adventistických dějin a díla Ellen G. Whiteové. Témata, která byla dříve více propojena, dostávají nyní samostatný prostor ve třech předmětech: Dějiny adventismu, Život a dílo Ellen G. Whiteové a nově také Hermeneutika díla Ellen G. Whiteové. Právě poslední předmět považujeme za zvláště důležitý. Nestačí totiž znát výroky Ellen Whiteové. Je potřeba učit se jim také správně rozumět. Text vzniklý v konkrétní historické situaci nelze vždy bez dalšího vzít a mechanicky jej přenést o více než sto let později. Student se proto bude učit ptát, komu byl text určen, v jakém kontextu vznikl, jaký problém řešil, jaké principy v něm autorka zdůrazňuje a jak mohou být tyto principy odpovědně aplikovány dnes.

Cílem tedy není význam jejího díla oslabovat, ale naopak se učit s ním zacházet odpovědněji.

Výrazně se proměňuje také praktická teologie. Nový blok Služba v církvi 3 otevírá témata spojená například se zakládáním nových sborů, kaplanskou službou nebo službou v proměňující se společnosti.

A přidáváme také předmět, který by ještě před několika lety pravděpodobně ve studijním programu teologie nikdo nehledal: Teologie a služba v digitálním světě. Sociální sítě, online bohoslužby, podcasty, videa a nyní stále výrazněji také umělá inteligence mění způsob, jakým lidé získávají informace, komunikují, vytvářejí vztahy a někdy i prožívají svou víru. Kazatel dnes může mít před sebou v sobotu ráno několik desítek lidí v modlitebně a současně další stovky lidí sledujících jeho kázání online. Část lidí se s křesťanstvím poprvé nesetká v kostele, ale prostřednictvím YouTube, Instagramu nebo podcastu.

Digitální svět přitom přináší nejen nové možnosti, ale také nové otázky. Co znamená skutečné společenství? Jak vypadá pastorace online? Jak používat umělou inteligenci při studiu Bible nebo přípravě kázání, aniž by nahrazovala vlastní přemýšlení? Jak komunikovat na sociálních sítích odpovědně? A jak se mění role kazatele ve světě, kde má téměř každý člověk během několika sekund přístup k obrovskému množství informací?

Nechceme před těmito otázkami utíkat. Chceme, aby naši studenti měli prostor o nich přemýšlet ještě předtím, než je každodenní služba postaví přímo před ně.

Další nový předmět nese název Globální adventismus a mezikulturní misie. Je snadné dívat se na adventismus očima prostředí, ve kterém sami žijeme. Jenže dnešní Církev adventistů sedmého dne je skutečně globálním společenstvím. Adventismus není pouze americký ani evropský příběh. Tvoří jej lidé nejrůznějších kultur, jazyků, národů a etnických skupin. V určitém smyslu tak světový adventismus velmi konkrétně připomíná obraz ze Zjevení 14,6, kde má být věčné evangelium zvěstováno „každému národu, kmeni, jazyku i lidu“.

A tato globální realita se stále více dotýká i nás. Kazatel v České republice nebo na Slovensku už nemusí sloužit pouze lidem, kteří vyrostli ve stejné kultuře jako on. V našich sborech žijí Romové, lidé, kteří přišli z Ukrajiny, a zvláště ve větších městech také lidé mnoha dalších národností a kulturních prostředí. Mezikulturní služba proto není jen otázkou misionářů odjíždějících někam do zahraničí. Stává se součástí běžné služby místního kazatele.

Výraznější prostor dostává v novém programu také spiritualita. V předmětu Dějiny křesťanské spirituality chceme společně sledovat, jak křesťané v různých obdobích dějin hledali Boha. Jak se modlili? Jak četli Bibli? Jak rozuměli tichu, půstu, společné bohoslužbě nebo osobní modlitbě? Co můžeme přijmout například od staré církve, mnišské tradice, reformace, pietismu či dalších proudů křesťanských dějin – a kde naopak potřebujeme vést kritický teologický rozhovor?

Nejde nám přitom o hledání nějakého „nejlepšího duchovního stylu“. Spíše chceme ukázat bohatství způsobů, kterými křesťané po staletí prožívali vztah s Bohem. A na tento pohled pak navazuje předmět Adventistická spiritualita. Zde se otázka obrací přímo k nám: existuje něco charakteristicky adventistického také ve způsobu, jak prožíváme svou víru?

Jak naši spiritualitu formuje očekávání Kristova návratu? Co s ní dělá sobota, důraz na stvoření, svatyni, velký spor nebo holistický pohled na člověka? A také opačně: jak způsob, kterým se modlíme, prožíváme bohoslužbu, pochybujeme, radujeme se nebo neseme bolest, ovlivňuje naši teologii?

Nový studijní program tedy není revolucí, při které bychom opouštěli to, co jsme učili doposud. Bible, biblické jazyky, exegeze, systematická teologie, dějiny, adventistická teologie, homiletika, pastorace nebo misiologie samozřejmě zůstávají jeho základem.

Změna je spíše snahou tento základ znovu promyslet: některé oblasti zpřesnit, některým dát více prostoru a vedle nich otevřít témata, která před námi staví současná církev a společnost.

Studijní plán pro nás proto není jen tabulka, kterou jednou schválíme a založíme do šanonu. Je vyjádřením otázky, kterou si jako škola potřebujeme klást stále znovu:

Jaké vzdělání potřebuje člověk, který má za několik let sloužit církvi a zvěstovat evangelium ve světě, který možná bude zase o něco jiný než ten dnešní?

Právě hledáním odpovědi na tuto otázku chceme nový program Adventistická teologie naplňovat.

Marek Harastej