Loučení ke škole obvykle patří. A někdy může být i radostné – zvláště třeba ve chvíli, kdy se absolventi ATI loučí se školou, kde zdárně dokončili své studium, aby vstoupili do další praktické služby Bohu a lidem. Jsou ale i chvíle daleko smutnější, kdy se loučíme s těmi, jejichž život skončil. V moderní historii naší školy (dřívějšího Teologického semináře, nyní ATI) to pro nás stále není obvyklé. O to víc nás zasáhlo, že v posledních týdnech jsme museli čelit smutné zprávě o smrti našeho bývalého studenta Vlastíka Bartošice.
Vlastík byl studentem Teologického semináře (v programu tzv. dálkového studia) už před více než 20 lety. Už tehdy zaujal své učitele i spolužáky nejen svými znalostmi a neuvěřitelným přehledem (není divu, že byl po dlouhá léta učitelem fyziky na jednom z pražských gymnázií), ale také svou laskavou povahou, přátelskostí a úžasným smyslem pro humor. Ve svém studiu byl silně poháněn upřímnou touhou lépe poznat svého Spasitele a lépe mu sloužit všude, kam ho Pán postaví. Tato jeho hluboká víra a duchovní nasazení byly dobře známy a zřetelně se projevovaly i v jeho vztahu ke studentům a kolegům v práci, kteří si ho proto velmi vážili a cenili.
Vlastíkovo nadšení pro Boha i pro službu se kromě jiného promítlo i do jeho účasti na misijním projektu v africké Ugandě (v hlavním městě Kampala), kde v létě roku 2005 prožil s dalšími sázavskými studenty a učiteli téměř měsíc. Tam každý večer s nadšením kázal shromážděným lidem o velké Boží lásce a Kristově milosti. A jeho posluchači v tomto městě na rovníku, uprostřed „černého kontinentu“, s úžasem hleděli na tohoto rozzářeného blonďáka s bledou pletí, který se s nimi nadšeně sdílel o evangelium.
Jeho praktické křesťanství se ale projevovalo především v jeho každodenní životě a službě – v kontaktu s jeho středoškolskými studenty, v rodinném životě (jako milující manžel, tatínek a nakonec i dědeček), ale i ve společenství kolínského sboru Církve adventistů sedmého dne, kde sloužil po léta jako starší sboru.
Žel, uprostřed jeho služby, kdy byl stále ještě v produktivním věku a plné síle, vstoupila do jeho života (a tak i do života jeho blízkých) vážná nemoc. I v ní ale toužil dále sloužit a povzbuzovat ostatní. V těžkých chvílích se mohl opřít nejen o lásku a péči své ženy Alenky, ale i o přátelství celé „podpůrné sítě“ přátel a spoluvěřících. V prvé řadě ale zcela otevřeně mluvil o své jistotě, že je v rukou svého Spasitele, dárce věčného života.
Vlastíkův život skončil 16. 10. 2026, kdy usnul, aby tiše čekal na slavný den vzkříšení, kdy jej opět probudí k životu Ten, jemuž celý život plně důvěřoval.
Oldřich Svoboda

