Když Bůh promluvil k Jákobovi, postavil kámen na památku místa, kde se s Bohem setkal. Nebylo to rozloučení. Byla to připomínka něčeho, co změnilo jeho život.
Myslím, že něco podobného se snažíme dělat i my dnes. Nejde o rozloučení v pravém slova smyslu.
Věřím, že se s Alešem budeme dál setkávat a že jeho život bude i nadále zasahovat do životů mnohých z nás. Dnes se spíše zastavujeme, abychom poděkovali za stopu, kterou mezi námi zanechal.
Nepotřebuji Aleše chválit obecnými slovy. Každý z nás ho poznal jinak a každý by mohl vyprávět svůj vlastní příběh. Já bych rád zmínil jeden okamžik, který se stal mým vlastním Jákobovým kamenem.
Když jsem procházel bolestným obdobím po ztrátě svého syna, jednou v noci jsem nemohl spát. Trápil jsem se, plakal jsem a zápasil s Bohem nad tím, co se stalo. Právě tehdy mi přišla zpráva od Aleše:
„Kolikrát si na tebe vzpomenu. Kéž vás Bůh chrání a vede v tom novém prostředí.“
Druhý den jsem zjistil, že vůbec nevěděl, co se ve mně té noci odehrávalo. A přesto jeho slova přišla přesně ve chvíli, kdy jsem je potřeboval.
Tehdy jsem pochopil, že spiritualita není jen něco, o čem se učíme. Je to citlivost na Boží vedení a ochota nechat se použít pro druhého člověka.
Právě to jsem v Alešovi viděl. Nejen ve vyučování, ale i v životě.
Možná právě proto je pro mě obraz Jákobova kamene tak silný. Nejde o pomník minulosti, ale o připomínku Boží věrnosti a lidí, které nám Bůh posílá do cesty. Věřím, že každý z nás by mohl přidat svůj vlastní kámen a svůj vlastní příběh.
Aleši, děkujeme Ti za vše, co jsi mezi námi zanechal. Děkujeme Ti za povzbuzení, zkušenosti a za to, že jsi nám pomáhal vidět, že život s Bohem není teorie, ale každodenní skutečnost.
Ať Tě Bůh vede a chrání na všech cestách, které jsou před Tebou.
Za studenty ATI
Martin Šarközi
