Už skoro 40 let jsem na tomto světě a ještě nikdy jsem nepřišel na to, jak mají začínat články, které pojednávají o loučení. Ale co vím naprosto přesně, je to, co v nich rozhodně nesmí chybět. A tak jsem rád, že se tohoto úkolu můžu zhostit.
Abych ale mohl psát o loučení, je třeba nejprve zmínit začátek studia naší třídy. Pamatuji si to jako dnes, kdy jsem, plný očekávání a možná i obav, přijel na Sázavu na náš první intenzivní kurz. Vzpomínám si na všechny ty bývalé spolužáky, kteří, ať už z různých důvodů, studium přerušili. A že jich nebylo zrovna málo. Pak také na tehdejší třeťáky, jak se nám snažili pomáhat. Vlastně mi to přijde jako neuvěřitelně krátká doba, co od té chvíle utekla. A přitom to jsou necelé čtyři roky. Roky plné obav, výzev, starostí, slz… Ale i plné zážitků, vzpomínek, společných chvil a také radosti.
Jako spolužáci máme sice různé životní cesty, ale já mám obrovskou radost, že můžu napsat, že jsme jako třída utvořili za ty roky bezva partu. A asi nebudu přehánět, když řeknu, že nebýt té party, té soudržnosti, nevím, jestli bych ve svém studiu dokráčel až sem. Je jasné, že tak, jak se naše cesty na čtyři roky spojily, tak teď zase budeme pokračovat tak, jak nás Bůh povede, každý tam, kde jsme. To ale neznamená, že bychom na naše vzájemná přátelství chtěli zapomenout. Naopak. Právě proto, že se teď nebudeme scházet pravidelně při výuce, je třeba dál pečovat o naše vzájemné vztahy a zase si připomínat, co vše jsme spolu prožili.
Ale nejsme to jen my spolužáci, na koho budeme vzpomínat. Nemůžu zapomenout na naše skvělé učitele. Na jejich někdy až nadpřirozeně velikou trpělivost. Pokud bych mohl mluvit za sebe, ano, musím potvrdit, že studium na ATI není lehké. Na druhou stranu právě díky učitelům a jejich laskavému přístupu k nám studentům se i to náročné studium stalo o trošku zvládnutelnější.
Zvlášť bych se chtěl zmínit, a věřím, že mohu mluvit za celou naši třídu, o našem spirituálovi, bratru Aleši Zástěrovi. Musím ocenit jeho dar porozumět nám studentům. Během těch let si u nás studentů vybudoval velikou důvěru. Nebylo nic, s čím bychom se mu nemohli svěřit. A on naši důvěru nezklamal. I za to chci Bohu poděkovat.
Budeme s láskou vzpomínat i na naši kuchařku, sestru Hanku Nehybovou. Nevím, kdo mi teď uvaří tak dobré halušky se zelím nebo chilli con carne s rýží. Každý z nás si z těch jídel, která vařila, přišel zkrátka na své.
Svoje kouzlo měly i společné chvíle strávené u ohně při táboráku. Nejeden student si tam úspěšně spálil své jídlo při opékání (sebe nevyjímaje 😊).
Zkrátka je toho celkem dost, na co každý z nás bude vzpomínat. A tak se vlastně i po mnoha letech budeme moci ve svých ohlédnutích zpět ocitnout opět v lavici na Sázavě.
Měli jsme tě rádi, milé ATI,
budeme na tebe rádi vzpomínATI.
Patrik Dragoun
