Proč jste se rozhodli jít studovat teologii?
P: Když jsem podávala přihlášku, absolutně jsem netušila, jak své vzdělání dál uplatním nebo zda budu nějak činná v církvi. Jen v tu chvíli jsem věděla, že chci být nějak užitečná církvi a druhým a byla jsem přesvědčená, že toto je cesta k tomu.
K: Prvotním impulsem byla asi má zkušenost z biblických hodin, při kterých jsem si uvědomil, že lidé chtějí být vedeni kompetentními lidmi. Vaše vzdělání je pro ně důležité. Od té chvíle jsem o studiu začal přemýšlet. První moje rozhodnutí bylo se nepřihlásit, ovšem to jsem nevěděl, že zrovna ten rok ATI nový ročník neotevírá, protože otvírá nové ročníky jednou za dva roky. Během následujícího roku se mé rozhodnutí změnilo a já se přihlásil.
Kdy přišlo vaše rozhodnutí pro kazatelskou práci a co vás k tomuto rozhodnutí přivedlo?
P: Osobně jsem to měla nastavené tak, že sama bych se na tuto práci nikdy nehlásila, protože jsem si netroufala tvrdit, že zrovna já bych mohla být vhodnou adeptkou na kazatelku. Jedinou výjimkou proto pro mě bylo, že by mě oslovil někdo jiný. A tak rozhodnutí přišlo v létě loňského roku, když nás oba s Karlem oslovil V. Vurst s nabídkou, zda neuvažujeme o kazatelské práci.
K: Pokud jde opravdu o rozhodnutí, tak to přišlo díky rozhovoru s Vítkem Vurstem, který přijel na jednu konzultaci na Sázavu a při obědě se nás zeptal, jak vidíme svoji budoucnost a službu v církvi a jestli jsme o kazatelské službě přemýšleli a jestli bychom takto sloužit chtěli. Dal nám nějaký čas na rozmyšlenou a my jsme se rozmysleli.
Není to tak dlouho, co jste se vzali. Kde jste se poznali?
K: Když jsem přijížděl svým vozem na první intenzivní kurz ATI, zastavila mě značka zákazu vjezdu. Protože jsem tam byl poprvé, znejistil jsem a otočil jsem se v domnění, že jsem špatně odbočil. Cestou zpět jsem potkal krásné červené auto a v něm seděla na první pohled milá slečna. Ta zákazem projela bez zastavení, ale nevjela do areálu, zastavila ji otevřená brána. Své auto jsem znovu otočil a zákaz vjezdu projel také a zamířil jsem přímo do areálu ke hlavní budově. Ona slečna nejdříve parkovala dole u řeky, ale když mě viděla vjet přímo do areálu, otočila své krásné červené auto a jela za mnou. Setkali jsme se u hlavní budovy a tam se představili. Ona byla první, koho jsem na ATI potkal a já byl první, koho potkala ona. Byla to má sestra, spolužačka a nyní i manželka.
P: Já jen doplním svoji část příběhu. Sázavský areál jsem tehdy neznala a netušila jsem, kde je jaká budova. A tak když jsem trochu v panice vjela ke hlavní budově za jistým zeleným autem a za ním jsem zaparkovala, tak jsem chvíli ještě něco na oko hledala v autě a čekala jsem, až dotyčný vystoupí. Doufala jsem totiž, že bude vědět, kde co je a já se k němu přidám. Tak jsme si řekli, jak se jmenujeme. Ovšem zjistila jsem, že i Karel je v areálu poprvé, takže můj plán měl trochu trhliny. No ale pak už se to s námi táhlo celý intenzivní kurz vlastně až do teď.
Nastupujete do kazatelské práce jako manželský pár. To není úplně typické. Co vás k tomuto rozhodnutí přivedlo?
K: Pro službu kazatele jsme se rozhodovali každý za sebe, takže rozhodnutí vlastně nebylo společné. Já věřím, že nás k tomuto rozhodnutí vedl Bůh.
P: Naše rozhodnutí sice padla každá samostatně, ale věřím, že dokážeme společně využít potenciál, který „párové“ kazatelství nabízí. V něčem jsme úplně stejní, v něčem naopak naprosto jiní. Tam, kde jeden z nás bude slabší, ho podrží ten druhý, a vzájemně se doplníme. A naopak tam, kde víme, že to máme stejně, můžeme pevně táhnout za jeden provaz.
Do nástupní praxe jste nastoupili před měsícem. Jaké jsou vaše první dojmy?
P: Nerada bych tu malovala vzdušné zámky, proto budu možná až příliš otevřená. Ale obecně jsem člověk, který si nesnadno zvyká na změny, a když mi někdo zasedne například moje oblíbené místo, tak i to mě dokáže rozhodit. Předtím jsem pracovala v kanceláři, takže s nástupem do kazatelské praxe nastala jedna ohromná změna, kterou pořád ještě zpracovávám a která pro mě není vždy snadná. Na druhou stranu ale díky praxi dostávám i impulzy k tomu, proč má smysl tuto práci dělat a že je důležitá. Je totiž například mnoho mladých lidí, kteří touží po Bohu a hledají odpovědi na své otázky.
K: Že to docela rychle uteklo. Uvědomil jsem si, že být kazatelem je velká zodpovědnost. Mnohem více mě to vede k Pánu Bohu, protože bez něj nemůžete nic. Zní to jako otřepaná fráze a já jsem moc rád, že to řekl přímo Pán Ježíš, že to nejsou má slova, že se jen v této službě potvrzují.
Co vám dalo studium na ATI?
P: Tak v první řadě manžela. Ale ne, teď vážně. Učí nás mnoho různých učitelů, takže díky ATI získáváme nové znalosti. Zároveň je každý z učitelů úplně odlišná osobnost a liší se i jejich způsob přístupu k Písmu a k lidem, který nám také někdy možná i nevědomky předávají. Nedá se sice vždy souhlasit se vším, přesto je to něco velmi obohacujícího pro můj osobní růst s Bohem. A jsem jim vděčná za to, že se nebojí jít s kůží na trh a sdílí s námi často i osobní věci.
K: Dalo i vzalo. Studium teologie vám určitě něco rozbije a zase něco jiného postaví, něco vám vezme a něco dá. Mně studium změnilo zcela můj život, a to jak osobní, tak profesní. Když ale změny, které Pán Bůh chce ve vašem životě udělat, přijmete, vždy vás to obohatí.
Změnil se během studia teologie Váš vztah k Bohu?
P: Spíše bych to nazvala tak, že se formuje. Někdy je totiž během studia potřeba si objasnit, proč vlastně něčemu takto věřím. Někdy je potřeba na základě nových znalostí udělat revizi toho, čemu věřím. A největší radost je, když člověk vidí, jak se ten vztah s Bohem prohlubuje.
K: Poznal jsem, že co učitel, to jiné obdarování, jiné poznání, jiná spiritualita, jiný vztah k Pánu Bohu. To mi ukazuje, jak je Pán Bůh bohatý, když s tak různými osobnostmi, jakými jsme, může mít plnohodnotný vztah. A On ho opravdu má. My to často nedokážeme. Tím, jak více Pána Boha poznávám, mění se i můj vztah k Němu, takže ano, změnil.
Marek Harastej
