ATINovinky

Já – a teologie?!

„Já – a studovat teologii? To po mně, Bože, prosím nikdy nechtěj!“

Snad každý z nás zažívá situace, kdy v něčem, čemu se bránil, začne časem rozpoznávat radost a požehnání. Tak já jsem takových situací už několik zažila. Pamatuji si velice dobře doby, kdy jsem tvrdila, že studovat teologii bych nikdy nešla. Netušila jsem tehdy, jak snadno se mohou naše vnímání měnit, jak jednou můžeme toužit právě po tom, čemu jsme se vyhýbali a do čeho se nám nechtělo.

Když jsem před dvěma lety vyplňovala přihlášku na ATI a klikala na tlačítko „odeslat“, chvěla jsem se strachem i očekáváním. Nebylo v té době mnoho lidí, kteří by věděli o mé touze studovat teologii, která ve mně už téměř tři roky hořela. Bála jsem se mluvit o svém přání, bála jsem se nepochopení, údivu, bojovala jsem s pocitem vlastní nehodnosti – jak bych já, takový obyčejný a spíše tichý člověk, mohla studovat na stejné škole jako budoucí
kazatelé?

Velice dobře si vybavuji své pocity, když jsem poprvé přijela na Sázavu a prožívali jsme s učiteli a staršími spolužáky naši první společnou sobotu. „Co tady dělám? Vždyť se sem nehodím, nejsem ani teolog, ani budoucí kazatel!“ Kromě rozechvění jsem ale prožívala i silnou radost. Radost, že můj sen se plní, radost, že Bůh pro mě má své plány, ať už jsou jakékoliv. Radost, že mohu být součástí něčeho velkého, co mě přesahuje, radost, že i když jsem slabá, Bůh může ze všeho vytvořit něco neobyčejně nádherného. 

A tak začalo mé velké sázavské dobrodružství. Zamilovala jsem si víkendy i letní týdny trávené v nádherném prostředí, ranní nerušený čas na modlitbu u řeky následovaný výbornou snídaní spolu s dalšími spolužáky a učiteli. Z neznámých spolužáků se stali přátelé, parťáci pro společný cíl, kterým je hledání Boha v našich životech. Začali jsme spolu objevovat poklady Bible, přemýšlet nad těžkými, někdy kontroverzními otázkami, vnímat různé úhly pohledu a nechat se obohacovat poznatky ze světa biblických i následujících dob. Hebrejské soustavy nerozluštitelných symbolů, teček a čárek nám pozvolna začaly rozkrývat svůj význam a přestávaly pro nás být tak nepřátelskými jako na počátku. Začaly se nám otevírat církevní dějiny, židovské svátky nebo různá světová náboženství.

Abychom všechny tyto poznatky mohli využít, přidaly se také různé praxe spočívající v kázání, učení v sobotní škole, vedení mládeže nebo duchovních či studijních skupinek, evangelizací, účastí na klubech zdraví apod. Právě praxe vnímám jako klíčové pro duchovní i osobní růst. Můžeme si při nich vybírat z velkého množství možností a můžeme si vyzkoušet to, čeho bychom se jinak obávali nebo k čemu bychom se za jiných okolností nedostali. Můžeme se o sobě a o svých darech dozvědět mnohem víc, můžeme poznávat, kam nás Bůh povolává a čím vším můžeme lidem a církvi sloužit. Praxí během studia není málo a vyžadují velkou investici času i energie. Jsou ale velice cenným zdrojem zkušeností – s lidmi i s Bohem.

ATI je pro mě velikou, živoucí výzvou. Stále někdy pochybuji, jestli jsem na správném místě, stále promýšlím, jak by měla vypadat má cesta. Nevím, kde se budu nacházet za několik let. Vím ale, že svého rozhodnutí přihlásit se na ATI a toho, co jsem do studia vložila, nebudu litovat.

Jana Hořínková